ANKO ITOSU

(1830-1915)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Yasutsune Itosu (Anko Itosu), jeden z největších mistrů okinawských bojových umění, se narodil roku 1830 v Shuri no Tobaru na Okinawě. Byl ze samurajské rodiny a přiměřeně svému postavení i velmi přísně vychován. V jeho šestnácti letech ho otec přivedl k "Bushi" Matsumurovi, aby získal bojový výcvik. Matsumura byl velmi přísný, málo chválil a přísně trestal. Pod vedením Matsumury strávil 8 let. Krom tohoto výcviku ještě studoval u Shimpana Gusukumy (linie Shionja) a Yasuri přímého žáka Iwah.

 

V průběhu těchto let se vypracoval na velmi zdatného a neporazitelného bojovníka. Tento jeden z největších mistrů Karate byl opředen mnoha legendami, avšak některé z nich měli zásadní vliv na směr a vývoj tehdejšího Karate a Karate vůbec.

Jedna legenda vypráví o tom, jak se z počátku na Okinawě spekulovalo nad tím, že bojové umění Naha je tak dobré, že by Shuri-te mohlo jen těžko obstát proti bojovníkům z Naha. V roce 1856 bojovník Shorei-ryu jménem Tomoyose vyzval  položením ruky na velký skalní výstupek, nalézající se mezi Naha a Yamagataya, nejlepšího bojovníka Shuri k souboji. Itosu následně výzvu přijal a v souboji zvítězil.

V životě Itosu bylo hodně mužů, kteří ho vyzývali a dávali život v sázku, jen aby porazili slavného mistra, a tím se stali sami slavní. Přesto však nebyl mistr Itosu nikdy poražen. Historky vypráví například o tom, jak jednoho dne v Naha napadal muž mistra Itosu, který se zrovna chystal vstoupit do Restaurace. Muž k němu z nenadání vyrazil a vši silou jej udeřil do boku. Itosu bez jakékoliv reakce úder odrazil pouze tím, že zpevnil svaly a útočníkovu ruku, která se odrazila od jeho těla, uchopil tak pevně, že se útočník nemohl uvolnit z jeho sevření. Sám Itosu však stále pokračoval nevšímajíce si útočníka do restaurace a vlekl tohoto muže za sebou. Zde poručil vyděšené servírce jídlo a víno. Stále držel muže za zápěstí, usrkl vína a poprvé pohlédl na muže, usmál se a pravil: "Nevím, co proti mně máte, ale teď se spolu napijeme!"

Podobnou zkušenost s Itosu získal i jeden instruktor nejmenované Okinawské školy Karate. Jeho oblibou bylo dokazovat si své schopnosti a sílu, tím že po nocích přepadával muže v temných uličkách. Jenže porazit kolemjdoucího bylo příliš jednoduché. Porazit však mistra Itosu byla výzva. Domnívajíce se, že lstí získá nad mistrem výhodu a následně pak překvapeného mistra lehčeji přemůže, vydal se číhat na mistra do temných uliček. Když se mistr vracel večerem domů, napadl z nenadání mistra ranou do jeho zad. Mistr však ani nezpomalil a pokračoval dále v chůzi jako by se nic nedělo, však k velkému překvapení útočníka, vlekl jej za sebou držíc jeho ruku. Útočník nechtěl dojít hanby a z prvu se snažil vyprostit z pevného úchopu sám. Když pak zjistil, že mu veškeré jeho úsilí nestačí na to aby se osvobodil, začal mistra uprošovat aby ho pustil.  " Kdo jsi?,  zeptal se mistr, "Goro" odpověděl muž. Mistr zastavil, pohlédl na muže a řekl:" Opravdu bys neměl zkoušet takové triky na starého muže, jako jsem já," S tím ho nechal být a odcházel pryč.

 

Úchop mistra Itosu byl na celé Okinawě proslulý.

 

Proslulé bylo i to, že mistr velmi rád a často cvičil na makiwaře. Háček byl v tom, že mu žádná makiwara nevydržela déle než měsíc. Ve snaze vyrobit si pevnější makiwaru přišel na nápad vytvořit si makiwaru připevněním koženého sandálu na kamennou zeď. Výsledek byl dobrý, až na to, že po několika úderech kámen praskl a odlomil se. Netrvalo dlouho a častým přemisťováním sandálu na neporušené místo, Itosu celou zeď rozbil.

Nejvýznamnější historkou pro rozvoj Karate byl zápas, který se uskutečnil v roce 1905.

Japonci velmi pohrdali lidmi z Okinawy, a svou aroganci jim dávali značně najevo. Také tvrdili, že se jim v bojových umění Okinawané nemohou rovnat  a očekávali reakci ze strany Okinawanů na tyto urážky, však bezúspěšně. Žádná reakce nepřišla. Japonci tedy začaly tlačit na Okinawské úřady, které nakonec podlehli a požádali mistry Okinawa-te aby tuto výzvu k souboji přijali. Sám Itosu se rozhodl, že výzvu on osobně přijme. Svolal žáky a řekl." Přijal jsem výzvu Japonců k boji. Budu bojovat já sám a chci, aby mi byli všichni svědkem. Toho muže tentokrát nezabiji, ale budu vám demonstrovat to, jak může být karate v rukách experta účinné."

V den, kdy se měl konat zápas se shromáždili lidé okolo zápasiště. Okinawané přicházeli s dalekého okolí včetně japonců a japonských úředníků, kteří zápas pořádali. Za stranu japonců nastoupil nejlepší champion Juda. Byl to silný mladý muž. Následně do zápasiště vstoupil 75-letý stařík Itosu. Velkému pohoršení se dostalo Japoncům. Zprvu mysleli, že je to výsměch, ale když pochopili, že se jedná o skutečnost, chtěli zápas okamžitě zrušit. Nedostalo by se jim vážnosti a uznání, když by porazili takového starce. Itosu však na zápase trval. "Jedině já jsem zde zodpovědný za výuku Karate, a jedině já budu ten, kdo tu dnes bude za Okinawu bojovat". Japonci nakonec výzvu akceptovali a zápas mohl začít. Judo-ka nejprve chvíli kolem Itosu obcházel a když se v nejvhodnější okamžik rozhodl zaútočit, Itosu provedl jediný úder s krátkým mohutným kiai.  Judo-ka padl k zemi. Mistr stál a Judo-Ka ležel na zemi svíjející se v ohromných bolestech. Itosu provedl techniku Kuatsu (technika znovuoživování)a obrátil zrak ke svým studentům. "Karate by nikdy nemělo být použito, pokud existuje i jiná volba". Následně z bojiště odešel.

Yasutsune Itosu, "svatá pěst Shuri-te", byl jedním z nějvětších mistrů bojových umění, kteří kdy existovali. Jeho nejvýznamnějším přínosem byly jeho Kata. Řekl: "Karate je způsob života, cesta jak dospět k absolutnímu bezpečí a nebojácnosti. Člověk, který cvičí Kata, může určitým rozložením těžišť v Kata zlepšit své individuální schopnosti až ke krajní hranici."

Itosu byl přesvědčen o tom, že musí cvičenec dosáhnout nejdříve plného ovládnutí těla před každým dalším rozvojem v bojových uměních. K tomu pro něho existovala jen jedna cesta. Cesta Kata. Řekl: "V bojovém umění nedochází k žádnému rozvoji, když cvičenec zameškává zdokonalování své Kata." Kata není pouze pro rozvoj těla, nýbrž také kontrolu dýchání a ducha, schopného klidné koncentrace a ovládnutí sebe samého.

Itosu říkal, že člověk, který cvičí Kata, může dosáhnout klidného stavu, v němž rozumí kolísáním své vlastní duše (Bonno). Ovládá jej, a současně je schopen vyjádřit každý vnitřní pocit svým tělem. Podmíněno touto okolností nazval Karate uměním. Poukazoval stále na to, že vlastní podstatou Karate není sebeobrana, ale cvičení k dokonalé zralosti osobnosti."

 

Mistr Itosu byl zastáncem rozvoje Karate ve školách. Tato myšlenka ho vedla zřejmě až k tomu, že vytvořil vlastní koncept přístupu k výuce žáků. Zformoval Katy a vytvořil série Kata nazvané Pinan (v japonštině Heian) Do této série zavedl prvky z Kata Chanan A Kushanku. Kata Chanan pak postupem času přešla v zapomnění. Tyto série Pinan měly sloužit k jednoduššímu nácviku a seznámení studenty  na školách se základy karate. Zformoval Katu Naihanchi a rozdělil ji na tři části. Přispěl, vytvořil a zformoval mnoho dalších kat a tím i zformoval celý výukový systém karate.

V říjnu 1908 napsal Itosu dopis, "Deset zásad (Tode Jukun) karate", které adresoval Ministerstvu války a Ministerstvu školství, aby vzbudil jejich zájem o karate. Překlad tohoto dopisu zní:

Deset zásad karate

Karate se nevyvinulo z buddhismu či konfucionismu. Shorin- a Shorei-ryu mají své kořeny v Číně. Obě tyto školy mají silné stránky, které popíšu před tím, než budou tyto styly poznamenány mnoha změnami:

Karate není trénováno pouze pro osobní prospěch, může být použito k obraně rodiny či mistra. Nejde v něm primárně o zneškodnění útočníka, ale o to se boji s násilníkem vyhnout.

Účelem karate je vypracovat své svaly a kosti tak, aby byly pevné jako skála. Takové je lze pak používat jako kopí. Pokud budou naše děti trénovány v Tang Te při docházce do základní školy, budou dobře připraveny na vojenskou službu. Pamatujte si slova pronesená vévodou z Wellingtonu poté, co porazil Napoleona: "Bitva u Waterloo byla vyhrána na hřištích Etonu".

Karate se nelze naučit rychle. Stejně jako pomalý býk, který urazí klidně i tisíce mil, než dosáhne svého cíle. Pokud se cvičí poctivě každý den, dá se porozumět karate za 3-4 roky. Ti, kteří takto trénují, poznají skutečné karate.

V karate je důležitý trénink nohou i rukou, takže se musí trénovat na makiwaře. Aby se tento trénink dařil, uvolni ramena, hluboce se nadechni, soustřeď svoji sílu, rozkroč se v pevném postoji a soustřeď energii do svého podbřišku. Trénuj každou ruku zvlášť alespoň 100 až 200 krát denně.

Když se trénují postoje Tang Te ujisti se, že stojíš vzpřímeně, uvolni svá ramena, přenes sílu do svých nohou, stůj pevně a koncentruj energii ve svém podbřišku.

Praktikuj každou techniku karate opakovaně. Různé techniky jejich provedení se šíří výlučně ústně. Nauč se proto správnému pojmenovaní technik a rozhodni, kdy a jakým způsobem techniky použít. Vykročení, zpětné stažení obranné ruky, a výpad úderové ruky je správně provedená sekvence úderu.

Sám musíš rozhodnout, jestli děláš karate pro své zdraví, nebo ho praktikuješ z povinnosti.

Když trénuješ, trénuj, jako bys byl na bitevním poli. Tvé oči by měly žhnout, ramena uvolněná, tělo zpevněné. Vždy bys měl trénovat intenzivně a s nasazením - to je způsob jakým se přirozeně připravíš na skutečný boj.

Nesmíš se však přetrénovat. To způsobí ztrátu energie Ki  a bude to škodit tvému tělu. Tvůj obličej a oči zčervenají. Trénuj vždy s rozvahou.

V minulosti se mistři karate dožívali dlouhého věku, jelikož karate napomáhá při rozvoji kostí a svalů, podporuje trávení a krevní oběh. Pokud bude karate zavedeno na základních školách, pomůže vytvořit takové muže, kteří dokáží jako jednotlivec porazit 10 útočníků. Současně se domnívám, že toho může být dosaženo, pokud všichni studenti na Okinawské pedagogické škole budou cvičit karate. Po zakončení jejich školní docházky, mohou začít vyučovat karate na základních školách, ze kterých pocházejí. Věřím, že to by byl obrovský přínos celému našemu národu i vojenskému sboru. Doufám, že se vší vážností zvážíte můj návrh.

                                                                                                                                          Anko Itosu, říjen 1908.

Tento dopis byl pro historii rozvoje karate velmi důležitý, jelikož přispěl k rozšíření tohoto bojového umění.

Fotografie z roku 1910.

Anko Itosu zemřel v roce 1915.